HIP HOP je náš

ber život s radostí stejně z něj nevyváznete živí :)

automobily

TOYOTA CELICA

Toyota Celica ST - Carlos by čučel!

Sakra to je fofr! Člověk se nestačí ani vzpamatovat z psaní minulého článku a už je potřeba psát další :-) No jo, čas letí jako voda. Když jsme u času, pojďme trošku do historie. Pamatujete se na rok 1990 nebo na rok 1992? Že ne? Přiznám se, já také moc ne, ale zato Pavel, majitel představované Toyoty Celici, určitě ano. V těchto letech totiž španělský závodník Carlos Sainz s jeho Čelinou vyhrál World Rallye Championat. Tehdy jsme možná koukali s vyvalenými kukadly my a dnes by naopak čučel jako vrána Sainz na Pavlovo auto. A proč vlastně? Nemusím ani moc psát, vždyť fota, která někdy poví více než 1000 slov, jsou všude okolo. Stačí si je prohlédnout a vše je jasné. Před námi se culí jedna z nejkrásněji upravených Toyot Celica páté generace.

 

Je to takové bejby, tento model se vyráběl v letech 1990 až 1993 a Pavlova je jedna z prvních z roku 1990. Neznamená to však, že by měla dětské nemoci, jak to u prvních sérií bývá. Automobilka Toyota je pověstná svou kvalitou, a pokud auto před vámi někdo brutálně nehuntoval, není se čeho bát. Tenhle kousek Pavel koupil od svého kamaráda, který narychlo potřeboval penízky. A jelikož se dohodli na zajímavé ceně, nebylo co řešit. Kupodivu souhlasila i manželka, což asi většina z nás nepochopí. Jak to, že jako „rodinné“ auto koupí dvoudveřové coupé? Má to tak někdo na partnerky štěstí ;-). Při nákupu byla Celica úplně sériová a černý lak zrovna dvakrát nezářil. Jenže po pár srazech bylo jasné, že se bude vše měnit. Malé úpravy Pavel vymyslel s kamarádem Karlem již během sezóny 2004, ale nadobro se za autem zavřely dveře dílny až na přelomu roku. Jelikož má Karel svou dílnu, kde upravuje auta, byla Celica v dobrých rukách a je to na ní setsakra vidět. Pánové dali hlavy dohromady a dále se už jelo podle dohodnutého scénáře. Pavel vymyslel, co a jak by chtěl a na Karlovi zbývalo, aby vše technicky realizoval.

Nejjednodušší práci měl na motoru. Zde přibyl jen vzduchový filtr – hříbek od K&N a pak byl vyměněn výfuk za sportovní z dílen KW sport. Jak Pavel sám říká, není žádný závodník a základních 103 koní z točivé šestnáctiventilové jednašestky mu bohatě stačí. Tenhle nemalý výkon se přenáší na kola TOORA Canonica obutá do pneumatik Toyo S1. Pro puntíčkáře jsou zde i rozměry: ráfky jsou 7,5 x 17“ ET35 a pneu 205/40 R17. Aby kola lícovala s vytaženými lemy, jsou podložena podložkami 18 mm vpředu a 22 mm vzadu. Na první pohled je viditelné i snížení vozu, které není maximální, ale auto je hojně využíváno pro rodinné výlety, takže musel zůstat nějaký komfort. Hodnoty snížení jsou 40 mm na obou osách a mají je na svědomí pružiny Enzo, které jsou doplněny sportovními tlumiči KONI Sport. Jak dozajista všichni víme, tyto tlumiče jsou jedny z nejlepších a mají seřiditelnou tuhost. Již tak perfektní jízdní vlastnosti takto poladěného podvozku dokresluje přední rozpěra mezi tlumiči, která auto hezky zpevní. Mimoto i moc hezky vypadá v čistotě udržovaném motorovém prostoru.

Hezky vypadá i celé auto a to hned na první pohled. Možná si hned nevšimnete, že je Toyota celá ospoilerovaná, protože se zde Pavlovi s Karlem podařilo skloubit sportovní a decentní styl. Tak třeba přední i zadní nárazník jsou pořádně protažené směrem k vozovce. Vpředu vzniklo integrované lízátko s malými průduchy a vzadu prodloužení nárazníku vytvořilo efektní difuzor, který krásně doplňují dvě oválné koncovky duplexního výfuku. Na prodloužené nárazníky však nestačili dosáhnout blatníky, byly příliš krátké. Stačilo ale něco málo plechu, šikovné ruce a mnoho hodin klempířiny a je hotovo. Blatníky luxusně pasují k nárazníkům a opravdu není znát, že by to snad někdy předtím bylo jinak. Z blatníků ještě zmizely boční blinkry a lemy byly trochu vytaženy, aby pohltily větší kola. Naopak na nich přibyla malá poziční světla. Aby si auto zachovalo linii prodloužených blatníků i při pohledu z boku, napasovali kluci překroucené nástavce prahů. Jsou přilepeny přímo ke karoserii a perfektním tmelením s ní krásně splynuly. Když byly veškeré karosářské práce hotovy, putovalo auto do lakovny. I přesto, že měl Pavel na promyšlení tohoto nejdůležitějšího kroku dost času, stejně nebyl pevně rozhodnut. Nakonec vybral barvu, která auto povýšila do světa supersportů. Dodavatel laku není až tak důležitý, ale pro zajímavost je to PPG. Mnohem důležitější je, co to je za vybraný odstín? „Tak jak, už ses rozhodl?“, ptá se lakýrník, když bylo auto vykytované a mělo jít do plniče. „Ano, chci Lambo!“, odpovídá Pavel. Po chvilce se tedy domluvili na oranžové perleti, která jinak obšťastňuje pouze Lamborghini Murcielago. Výběr tohoto odstínu byl podle mě vynikající volbou a auto získalo volnou vstupenku do brány tuningových libovek.

Když bylo auto v lakovně, makalo se na vymontovaném interiéru. Přední, zadní sedačky a polstrování bylo očalouněno do kůže v kombinaci červené a černé barvy. Palubka, středový panel a opěrka byly poflockovány a to do stejných barev –červená a černá. Sériový volant nahradil sportovní Victor Pulsar a stejný osud měla i řadicí páka. Zajímavostí jsou modře svítící neony, které jsou schovány pod volantem a dole v palubce před spolujezdcem. Sportovní pedály jsou malou tečkou za úpravami interiéru. V takto uhlazeném interiéru nesmí chybět ani slušná muzika. Základem je zde rádio Sony Black Panel CDX 820, které pohání čtveřici komponentních reproduktorů Spirit. Pořádné basy dodává subwooferový box Sony s maximálním výkonem 900 Wattů. Monofoní zesilovač od téže značky má na starosti, aby se basák pořádně rozpohyboval. Poklesy proudu při pořádném tuc-tuc vyrovnává kapacitor MXM 1 Farad. V kufru je ještě měnič na 10 cedéček a nesmí chybět ani modrý neon.

Tak na co jsem v tom spěchu zapomněl? Když to tak pročítám, tak skoro na nic, snad až na modré neony, které se skrývají pod prahy, velikánské karbonové křídlo na zádi a také na upravenou kapotu motoru. To jste si však určitě všimli sami, že je upravena ve stylu modelu Carlos Sainz a má na sobě obří nasávač vzduchu. K tomuhle autu se však hodí, co myslíte? No a to je opravdu všechno. Jo, ještě maličkost, neznáte někdo náhodou email na Carlose? Jestli jo, tak mu pošlete odkaz na tenhle článek, třeba bude mít radost, že jeho legenda stále žije...

Text a foto: Ondřej Koutský

Žádné komentáře
 
doufám že se vám moje stránky líbí